Galina Fleischmannová žije v Buštěhradě ve středních Čechách. Pracuje jak v Buštěhradě, tak v jižních Čechách na chalupě v obci Kajetín u Choustníku. Po maturitě na litvínovském gymnáziu v roce 1980 vstoupila na půdu pražské Akademie výtvarných umění, kde zahájila svá studia malby v ateliéru prof. Františka Jiroudka. Zde v roce 1986 absolvovala a získala titul akademické malířky. V současnosti kombinuje svobodné umělecké povolání s pedagogickou činností na Střední škole designu a řemesel v Kladně, ZUŠ Buštěhrad a vede výtvarné lekce pro seniory v Kladně.
Je členkou mezinárodního uměleckého spolku C + S, členkou JUV (Jednota umělců výtvarných Praha) a Spolku výtvarných umělců Vysočiny při UVU české republiky.
Od počátku své umělecké dráhy neustává v práci na proměně a zušlechťování syntézy svého vlastního citu pro námět v široké paletě pojetí od realistických až po abstraktní formy. Nikdy však neztrácí kontakt se silami, které se ukrývají v nitru každého z témat.
Věnuje se široké paletě technik zahrnujících olejomalbu, pastel, akvarel, temperu, kresbu, kombinované techniky atd. v portrétu, krajinomalbě, figurativní malbě, a to od realistické až po abstraktní formu výrazu.
Vystavuje průběžně od osmdesátých let samostatně i s jinými umělci doma i v zahraničí (viz. Výstavy www.ggalina.cz ). Výběr nejvýznamnějších výstav: Nejvyšší Purkrabství Pražského Hradu, v galerii Mansarda, v galerii Smečky a. j., nebo společně s jinými umělci např. v rámci programu „Autoportrét v českém výtvarném umění“ v Alšově jihočeské galerii na Hluboké, v Hradci Králové, v bruselské galerii Garden, opakovaně ve švédském Linköpingu, Stockholmu, v Berlíně, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Francii (galerie Giovani Giannini v Paříži a Salon Maisse: Art & Matiere, 2026).
Účastnila se opakovaně mezinárodních sympozií na Slovensku, v Polsku a Maďarsku.
Ke své výstavě Krajiny tváře říká:
... znázorňují zejména lidi důvěrně blízké, členy rodiny, přátele a inspirující osobnosti.
Pracovně nazývané „krajiny tváře" vypovídají o individualitě a psychologické hloubce člověka. Obrazová plocha je pro mě deníkem, krajinou, do které se vpisují trápení, bezprostřednost, životní osudy spolu s temperamentem zobrazované osoby. Výtvarné prostředky, forma sdělení, jsou „šité na míru“ potřeby vyjádřit fixní představu obsahu.
